Jak se u nás žilo
Na přelomu 19 – 20 století
I když naši rodiče měli větší hospodářství t.j. 19ha, bylo stísněno v malém prostoru a měli 
se co ohánět aby uživili osm dětí.Tři jsme šli do učení a ostatní hospodařili doma.
Pěstovala se selata,hejna husí,kačen a slepic která se pak prodávala handlířkám domácím i cizím.Ta je pak v určité dny vozila do Brna na trh.Známý byl handlíř z Moutnic který se s putnou na zádech často objevoval.Z domácí drůbeže se v troubě objevila snad jen kačena.Prodávalo se též máslo.To se po domácku stloukalo ale ochutnali jsme jen drobečky které zůstaly v podmáslí.Máslo se po půl kilech uhnětlo do dřevěných,zdobených formiček aby se lépe prodávalo.Tu a tam zaštěkal pes který doprovázel svého pána,řezníka který chodil a skupoval dobytek a ve své režii je porážel.
Přišla prvá světová válka. Tři bratři narukovali a pro všechny nastalo víc práce,zvláště když v roce 1917 zemřel tatínek.Nejvíce z nás tří měl práce bratr Bohumil. Vyznal se v koních a jiných pracích. V zimě již myslel na žně.V maštali vázal slaměná povřísla a nebylo jich málo. Svazovali se do kop po 60 kusech. Chystal “futro” pro dobytek a my ostatní jsme mu pomáhali. Strouhali jsme řepu,řezali jsme “sečko” házeli hnůj. Mamince jsme smotávali slaměné věchte na na drhnutí podlahy v posteli se nacházely slaměné “strožochy” A často na rozdělávání ohně se používala sláma z nich v podobě věchtu.
Děvčata ta též nezahálela. Dělala papírové růže na “kostn” Kde byly rozestavěny různé sošky svatých,obrázky z pouti a různé suvenýry. Hotový oltář. Velikou zálibu měla děvčata ve vyšívání kuchařek na stěny většinou s náboženskými motivy,například-kde bůh hospodaří,tam se dobře daří. “Štycle”byly v módě,na těch si děvčata nechávala nejvíc záležet. Proplétala je skleněnými perličkami a dělala jimi radost sobě i jiným. V adventě jsme se vždy večer modlívali růženec. Jeden nadříkával a ostatní jsme pokračovali v modlitbě. Kamna u kterých jsme seděli příjemně hřála. Když náhodou přišel někdo na návštěvu,šlo se otevřít ale host muse čekat a modlit se s námi až do konce.
Mráz za dlouhých večerů maloval obrázky na oknech a děvčata drala peří. Petrolejová lampa ozařovala tváře pozvaných kamarádek. Bavili se,zpívali ale nejvíc ze všeho pomlouvaly. Ten?,ten? Toho be chcela? Ani za nic bech ho nechcela,třeba že je bohaté,ale lakomé až až. Jednó mě k nim pozvale deš se mlátilo k mašině. Tó néhorší práco sem mosela dělat. K plevám,šak to víte. Deš potom bela svačina,bele sme hladní jak vlci,donesl nám chleba pomazané čémse,ani neví co to belo a pár kadlátek.Hinde mívajó k svačině škvarke,chleba s tvarohem nebo pomazané ceresem a voharke. Ten je hlópé,ten pije gořalo a bije mamo – ,žádné se k ní nehodí. To Hanča má lepší:von,třeba má škaredý zobe,ale ježďá s bryčkó v Moutnicích s těma velkostatkářama. A děvčata hešlipak ste to slešele vo téch klukách co chodijó vod nás do měšťanke? Pré deš jednó ti páni na té bryčce jele,tak ti kluci po nich házele blatem. Pré s teho ve školy bela velká mela a dostale vod učitela nářez a dvojku z mravů.