Úvod

Pokud se vám příspěvek líbí, můžete sdílet 🙂

Knihařina mě od mládí bavila,zajímala mě a proto jsem se jí vyučil.

Léta čas odvál a dostavilo se stáří se všemi trampotami které s ním souvisí.Při práci nastali určité potíže,nepřesnosti a zhoršení zraku.To bylo příčinou,že jsem řemeslo „pověsil na hřebík“ a veškeré zařízení,včetně strojů jsem prodal. Stalo se tak: 26.7.1987
V této době jsme též s manželkou oslavovali naše výročí zlaté svatby dne 16.11.1987.
Na rozloučenou nám dívčí sbor a pionýři na MNV zaspívali dojemnou píseň:

„Padesát let jak obláčky prchlo do dáli,co jste si vy tenkrát mladí ruce podaly.Vždycky slunce nesvítilo,život i stíny měl,starostmi o vaše děti,vlas vám zšedivěl.
Nyní jste jak na zahrádce jabloňky bílé,jen vzpomínky zůstaly vám na zašlé chvíle.Čas jak bystrá voda plyne jako tichý sen,znenadání přihlásil se zlaté svatby den.
Hodně se vám přání sešlo,to dobře víme,ze svým ze všech nejskromnějším v řad se stavíme.Aby jste těch roků hodně spolu užili,aby jste se z dětí,vnuků dlouho těšili.“

Děvčata,-tak jsem jmenoval knížky,které jsem v dílně na vždy opustil a koupil jsem si „koníčka“který má také cosi společného s knížkami.Proto píši již se slábnoucím zrakem a vyplňuji tímto svůj volný čas.

Není to kronika v pravém slova smyslu,ani důležité události.Jsou to jen prosté vzpomínky z mých mladých let.

 

Facebook Comments
Příspěvek byl publikován v rubrice Z kroniky mistra knihaře. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *