Na krátký čas přišel jsem domů. Pomáhal jsem mamince při domácí práci a odpočíval. Klid jsem však neměl. Stá
le mě cosi hnalo do světa. Však také co doma. Jen tak namátkou napsal jsem jednomu knihaři do Trenčína či by přijal právě po vyučení knihařského dělníka,měl jsem náramné štěstí. Dostal jsem odpověď abych přijel a to co nejdříve. Právě můj ročník připravoval stavění máje. To jsem však vypustil z hlavy. Práce čeká.
Nějaké peníze do kapsy,vysvědčení od učebního mistra a mami s bohem. Tentýž večer kráčel jsem pěšky do Sokolnic na vlak a ve dvě hodiny ráno a ve dvě hodiny ráno ocitl jsem se na nádraží v Trenčíně chtělo se mě spát ale hluk a pobíhání cikánů v čekárně mě přinutilo abych se do rána procházel po ztichlém městě. V sedm hodin pak jsem se představil mistrovi.
Mistr byl Slovák a jeho manželka maďarka z Budapešti. Měl postavený malý domek s podkrovní světničkou ve které jsem se ubytoval.Dílna byla v přízemí a ubytován jsem byl na celé zaopatření. Zařízení světničky bylo velmi chudobné. Malý stolek,dřevěné primitivně zhotovená bedna 1,5 m vysoká,která se jmenovala skříň, železná postel a staré rozvrzané štokrle. To bylo vše. Po žních z malého hospodářství objevila se v koutě hromada volně nasypaného ječmene a myší rodinka bydlela se mnou. Výhodu jsem měl tu,že do práce jsem měl několik kroků. Třebaže práce bylo jen tolik aby se šestičlenná rodina uživila pracovalo se od 7 – 6 hodin denně. A plat k celému zaopatření činil 60 kč týdně. Nebylo to mnoho,ale byl jsem spokojen,poňevadž mnoho dělníků bylo nezaměstnaných a práce se těžko hledala leda ve špičkových pracích. Prvé peníze které jsem si vydělal byly pro mě věcí posvátnou a prvou věc kterou jsem si koupil byli toužebně očekávané kapesní hodinky s řetízkem a později tahací harmonika.
Roku 1929 byla velmi tuhá zima kdy teploměr ukazoval více než 30° zimy. Podkrovní světnička v níž jsem bydlel měla jednoduché okno a ve vnitř mrzlo jako venku poněvadž zde nebyla kamna. Do rána jsem byl ztuhlý ale když jsem kladívkem v umývadle prosekal led a umyl se byl jsem zdráv jak ryba.
Mistr byl člověk dobrý a vážili jsme si jeden druhého. Jako tovaryš pracoval ve Vídni a v Budapešti. V tomto městě se seznámil s děvčetem které si přivedl do Trenčína a byla svatba. Za městem si postavili malý domek s větší zahradou,kde pěstovali ječmen a zeleninu. Později si pořídili dílnu a malé hospodářství. V dřevěném chlívku se krmilo prasátko,slepice i kačeny které vždy ráno se seřadily a pospíchaly do nedalekého Váhu kde měly svoje království. Večer pak seřazené opět přišli domů aby se ukázaly své kamarádce která v hnízdě seděla na vejcích. Mistr mě vyprávěl tuto veselou příhodu bez záruky,je-li to pravda :
Měli prý kvočnu s malými kuřaty ty se jí vždy rozutíkaly a manželka se hrozně zlobila. Ptala se mě,říká – jak tomu předejít. No tak kvočnu přivaž ! Klubko motouzu objevilo se v její ruce. Hezká smyčka kolem krku a za okamžik stanula u plotu svázaná a kuřátka smutná stála kolem ní. Tragicky to však dopadlo. Uškrtila se. Vy v tom Budapešti holt slepicím nerozumíte,řekl jí smutný manžel.
Bydleli jsme za městem,bylo zde v řadě postavených pět nových domků a mezi nimi ten,z podkrovní světničkou patřil Drhovi,mému mistru. Prostranství před naším bylo nezastavěné a sem chodívali vojáci “mašírovat”.Asi sto metrů za naší zahradou protékalo slepé rameno řeky Váhu kde bylo vody sotva po kolena,sem chodili kluci na ryby a utloukali je klackama. Když si je pak domů přinesli,na oběd zavoněla polévka kterou jsem z okna vyléval na čerstvý salát. V zimě kolem naší zahrady prolétalo hejno havranů a objevovali se i na dvoře. Po nich kluci stříleli z flobertky a jeden z nich hostoval u nás po celí rok. Chodil do dílny a kamarádil se slepicemi.
Bylo to jednou kdy kluci měli ještě tátu. Přišel ten nejstarší a požádal tatínka aby mu dovolil vzít si kus lepenky na malování. Dovolil mu to. Ve šteláři ležela pěkná bílá lepenka a ta se mu líbila. Je trochu veliká,řekl si,vzal ji do ruky,vložil do mašiny a -škrk – otočil ji a hrůzou vyvalil oči. Vzácná olejomalba krásné dívky byla rozpůlená právě přes oči. Zaplakaly tyto krásné oči a zaplakal také chlapec. Na místo v rámu,objevil se kus bezcenné lepenky v koši a nepříjemný problém se zákazníkem.
Pohled od našeho domu na město a zvláště na hrad který se tyčí na strmé skále je úchvatný a do dneška v mých očích nesmazatelný. Schylovalo se k večeru,ba již se stmívalo,když klid večera prořízl hlas trubky požární stříkačky a táhlé – hořííí !! Celá přední část hradní ocitla se v plamenech suché trávy a ohrožovala těsně přiléhající hotel a okolní budovy. Stříkačky bylo možno použít jen částečně,hradní studna je hluboká a hladina je v úrovni Váhu. Utvořil se proto řetěz mužů a nádoby s vodou putovaly z rukou do rukou až do nepropustných míst. Do pozdních nočních hodin podařilo se oheň uhasit.
Každý člověk má prý svého “koníčka” kterému se ve volném čase věnuje. to platilo i o mém zaměstnavateli. ten měl dokonce koníčky dva,v létě to byla loď,v zimě lyže. Sám si zhotovil lodičku která se dala rozložit,v létě vždy v neděli si ji rozloženou vložil do batohu a jel vlakem do Žiliny. Tam ji opět dal dohromady,posadil se a pomalu vesloval k domovu. Byl to sportovec – samotář. Velmi rád pozoroval když po řece pěkně v řadě za sebou plavaly vory na nich rozdělaný oheň a svalnatí chlapi se svými pádly řídí svoje plavidlo,na podzim bývá tu mnoho divokých husí a kachen. Tomu neodolal a v plné míře hleděl této lovecké vášně využít. Stalo se jednou že po práci večer vzal flobertku,sedl na loďku a se svým věrným psíkem plavali na lov. Štěstí mu přálo. husa se objevila nad hlavou,namířil a bác. Krásná trofej,avšak draho zaplacená. Pes skočil do vody,lodička se převrátila a ocitli se oba ve vodě. Vrátili se promrzlí domů a manželka hrůzou spráskla ruce aniž by tušila strašnou tragedii která ji ovlivnila po celý její život.
Bylo to v roce 1929
Po velmi mrazivých dnech nastala obleva a řeka Váh byla rozvodněna. V lese na protějším břehu z daleko bylo vidět řady poskládaného palivového dřeva. Bylo příjemné jarní ráno,sousedův psík zaštěkal ale jaksi divně. Vyběhl z domu a za ním jeho pán. V téže chvíli setkal se se sousedem slovo dalo slovo a oba se bavili jakým způsobem se dřeva zmocnit. Vždyť je na samém břehu. Dojednali se na dnešní noc.
