Heydrichiáda
V květnu byl spáchán na říšského protektora Hajdrycha atentát.
Bylo vyhlášeno stanné právo a každý den jsme slýchali ve zprávách desítky jmen popravených nevinných lidí. Mezi popravenými byl též Šitbořský mlynář Tocháček který přes zákaz dodával občanům mouku.
Členové rodiny Stejskalovi a Urbánkovi byli odvlečeni do koncentračních táborů poněvadž jejich synové opustili ČSR. Nevyhnul se tomu ani Šitbořský žid šťastný s celou rodinou,kteří zahynuli.
Uprostřed této zlé doby měla se konat primice našeho švagra a bratra Antonína Valíčka,jehož řádové jméno bylo Juvenal. Pět primicí v minulých letech bylo slavných a tuto tradici jsme chtěli uchovat i v naší rodině ve vší okázalosti. Stalo se tak i přes nepřízeň překvapujících událostí.
Primice
Červenec 1942
p.Juvenal studoval v Praze,dva roky v Holansku a za protektorátu až do vysvěcení v Olomouci.
Průběh slavnosti:
Vše bylo přichystáno k uvítání a nebránil tomu ani celodenní déšť.V průjezdě stál vyzdobený kočár.Chlapci dávali do pořádku a zdobili jízdní kola.Ti větší měli jet na naparáděných koních do Sokolnic na nádraží.
Znenadání přišel však rozkaz aby toto uvítání v souvislosti s nedávným atentátem na Hajdrycha se nekonalo. Zpráva nepříjemná,ale nedalo se nic dělat. K večeru se počasí zlepšilo a ukázalo se sluníčko. naproti se jelo jen s kočárem.
Po příjezdu bylo u domu pod slavobránou uvítání a po krátkém obřadu v kostele odchod domů.
Na druhý den,v neděli sešli se hosté a bylo jich mnoho.V půl deváté sešli se hosté a kněží a po projevu místního p.faráře Chadima vyšel primiciant před dům,kde mu malé děvčátko podalo kytici růží.Místní děvčata oblečená v krojích utvořila velký kruh v jehož středu za doprovodu občanů místních i přespolních kráčel náš oslavenec do kostela. Cestou hrála hudba a reprodukovaný hlahol nedávno odvezených zvonů.
Následovala slavná primiční mše a tím byli církevní obřady ukončeny. Pak byl slavnostní oběd a pro mládež byla v hostinci uspořádaná veselka.
1944
Roku 1944 byli v naší obci tři autodopravci kteří obchodovali se vším možným a do Brna vozili též občany. Nákladní auta měli seřízena na dřevoplyn,byla otevřená a na třech stranách vozu byla položena prkna na špalcích. Ta sloužila k sezení a jen za zvláště nepříznivého počasí měli cestující možnost přikrýt se plachtou která páchla vším možným. V březnu,kdy téměř každé dva dny byli podnikány nálety na města,to znamená i na Brno,odvezli jsme Mařenku do nemocnice. Trpěla úporným jen pomalu se hojícím exémem. Právě byla řada na její vyšetření,když vtom zaječela siréna. -Poplach-,a utíkali jsme do sklepů naproti nemocnice. Které v té době sloužili jako kryty. Hospitace v nemocnici se platili penězi ale také úplatky. Při otázce panu primáři co budem platit za vyšetření pravil že nic,ale jeho oči byly upřeny na aktovku. Někdy dostal cigarety,máslo,vajíčka a podobně. Na otázku sestřičce chce-li masové lístky odpověděla: No ovšem,vždyť je válka a každý chceme žít.
Nálet
V listopadu 1944 se zhoršila moje nemoc takže jsem musel jít do nemocnice. Současně se mnou léčila se tam švagrová Jenovéfa Valíčková na vleklou nervovou nemoc které v roce 1969 podlehla. Tehdy jsme zde zažili nejhorší předfrontový nálet. Přerušovaným houkáním se ozvala siréna a přes uklidňující zdravotnický personál nastala panika. Pacienti byli krajně ustrašeni a jiní naříkali. Ležící pacienti byli na rychlo odnášeni a všichni se hnali do podzemních krytů. Nic jsme neviděli ale zato slyšeli dunění pum. Nálet netrval dlouho ale účinky jeho byli hrozné. Mnoho domů bylo poškozených,na ulicích krátery a vysipané sklo z oken. Dunění časovaných pum bylo slyšet až do večera. Druhý den nás navštívil dědeček Valíček a vyprávěl nám jak doma v oknech drnčela skla.
Poslední cesta
Byla sobota,štědrý den roku1944.
Ráno všechny naše děti byli u tety na návštěvě. Přišla z nemocnice a měla právě svátek. Malé přinešené dárečky způsobily jí velkou radost. Dědeček právě dnes byl jaksi veselejší než jindy. S dětmi si hrál, kterési houpal na kolenou a ptal se,co jemu přinesou až bude mít svátek. Netušil však že to bude pohřební kytice. Večer vykonal “křížovou cestu” na obecní kanceláře ve funkci starosty obce. A tam se skácel k zemi—srdeční mrtvice.
Dny radostného klidu změnily se ve smutek.
Na svatého Štěpána jsme jej doprovodili na hřbitov. Nedočkal se prvého autobusu který měl od nového roku 1945 pravidelně jezdit na lince Šitbořice – Brno.