Škola

Pokud se vám příspěvek líbí, můžete sdílet 🙂

Psal se rok 1škola915,svátek pro školáky. Také já jsem se ho dočkal. Maminka již dávno před tím šetřila peníze na nové oblečení. Radost moje byla veliká když jsem si zkoušel nové „gatě“ s kšandami,k
ošili bez límečku a krátkou kacabajku,šněrovací střevíce,ty snad byli po starším bratrovi šetřilo se. Poslední noc se mě zdála strašně dlouhá a ponocného jsem každou hodinu slyšel odpískávat. Bylo šest a již jsem byl na nohou. I pomodlit po spaní jsem zapomněl a snídaně mě jaksi nechutnala. Je půl osmé a kamarád se objevil mezi vraty. Maminka zamávala a pejsek se za námi nechápavě díval kam jdeme.

Prvý den ve Škole.

Třída vybílená,na stěně velký kříž a obraz císaře Františka Josefa. V popředí stolek,na něm kalamář a nové pero. Nechyběl tlačítkový zvonek. Vedle
stála černě natřená tabule,u ní na stoličce mísa s vodou a hadrem na umívání tabule a ukazovátko.
Druhý den mě byla dána pod ochranu proutěná kabela a v ní břidlicová tabulka se zavěšenou houbičkou a hadříkem. Nechyběl tam ani kamínek na psaní –
vlastně na rytí. Ó,ten byl krásný,celí až ku špičce byl polepen pestrým papírkem. Ve třídě se objevil pan nadučitel. Vstali jsme a zaznělo dětským
hlasem:Pochválen buď Ježíš Kristus. Na věky,odpověděl nadučitel. Učitelé byli chudě oblečeni a přísní. Trestali bez obav že budou zákonem potrestáni.
Lajdáci byli přehnuti přes lavici a poklepáni rákoskou.

Cestička do školy přes louky do polí,cestička do klobouk ušlapaná. Když jsem tě šlapával někdy jsem nadával.

Bylo tomu tak a hlavně v zimním období.
Roku 1921 po vyjití obecné školy jsem začal chodit do školy měšťanské,která byla v Kloboukách. Tehdy nebylo ještě chození do školy povinné a ze
Šitbořic nás tam chodilo celkem asi 15,z toho asi 5 děvčat. Návštěva školy byla každodenní a z domu jsme vycházeli ráno o půl sedmé.
V létě byla cesta příjemná,ale horší to bývalo v zimě,ve sněhu,v blátě i když mrzlo. Gumová obuv nebyla a bylo nám těžko když jsme se polní cestou
jednu a půl hodiny brodili blátem ve šněrovacích střevících. Učebnice jsme nosili na zádech v plátěném ruksaku a promaštěná kapsa na něm prozrazovala
že je v ní sádlem namaštěný krajíc chleba a sklenice s kafem. Cestou když hodně mrzlo,tak mě maminka dávala do každé kapsy čerstvě uvařené vajíčko
které mě zahřívalo ruce až na svatojánek. Vojenské ovinovací kamašle hřála zase do nohou.
Vydrželi jsme to,byli jsme mladí.

Facebook Comments
Příspěvek byl publikován v rubrice Z kroniky mistra knihaře. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *